čtvrtek 1. září 2011

Nebe, peklo, ráj

Ne, tato povídka není zase tak dobrá. Autor je o tom přesvědčem, protože ji vymyslel zhruba před dvaceti lety, začal psát asi před pěti a dokončil teprve pár dní před uzávěrkou CKČ 2011, ve snaze zjistit, co vlastně porotci, potažmo čtenáři, preferují. Kupodivu se umístila pátá. Sociální antiutopie Dlouhá zima zůstala pod čarou, bohužel i moje první soutěžní novela Po stopách Yuwenů. Druhé místo v této kategori je slabou odměnou, protože její vítěz může být pouze jeden a tak si na publikovaní této dobrodružné výpravy do ruského velkoměsta v duchu bratří Strugackých musím počkat. Martin Koutný, dlouholetý administrátor CKČ a skvělý autor, se o ní vyjádřil slovy: "To prostě musí vyjít!" Uvidíme.
Nebe, peklo, ráj jsou tři světy postkatastrofické planety Země, vyprávěné ze tří různých pohledů. A kde je peklo, nechybí záhadná rasa ďáblů, udržující lidstvo v poslušnosti a izolaci, jsou tu neméně záhadní učitelé, nabízející snadné řešení. Ekoterorismus může být prostředek nebo jen cíl. Nakonec nic není jen zelené nebo modré, černé a bílé. Hrdina s plamenomentem místo paže na to musí přijít sám.
Josef Pecinovský v doslovu Mloka píše:  
"Záhadný, tajemný, složitý a nepřátelský je svět v povídce... Dystopická civilizace je pozůstatkem toho, co po nás zbude na Zemi, a člověka maně napadne otázka, zda právě tohle není ten směr, ke kterému se neomylně ubíráme. Ač název povídky naznačuje něco jiného, její hrdinové si musí projít třemi stadiemi pekla, aby dosáhli cíle, který přece jen dává naději do budoucna."


Další informace:  LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi


Ukázka:

„Slunce nám dává život a bere dech. Jeho energie pohání systémy Města, rozhýbává uhlíkové mikromotory, čerpá vodu, saje vzduch, chrání nás před nevyzpytatelným počasím. Ještě nikdy nemusel člověk vynaložit tak málo sil k zabezpečení pohodlného života. Ačkoli těch vyvolených zůstalo nemnoho. Statistika infosystémů obsahuje přesná čísla o každém jedinci. Anonymita mnohamiliónových megapolí zůstala mýtem. Svoboda jedince jen proklamovaným heslem. Měli jsme prostředky k dosažení všeho – namísto toho nedělali nic. Někdy jsem míval pocit, že tenhle život není skutečností, že kromě téhle existence paralelně ubíhají dny našich zrcadlových já, jichž jsme součástí, v budoucnosti, nebo v přání, které se bohužel vyplnilo. A jindy mi blesklo hlavou, jestli není Město nakonec jen výzkumným střediskem cizí inteligence, kotec laboratorních myší, jak se s oblibou psávalo ve fantastické literatuře pravěku.
V poušti, stejně jako v grohovém lese, cítil jsem opravdovost. Život byl tak blízko smrti.
Některé potkala v podobě jedovatých tlam pancéřovaných ještěrů, jiné pohltila zrádná kapsa pohyblivého písku. Oproti varovným historkám jsme na nic jiného nenarazili. Zbývá nás šest.“
„Garjane!“
Na obzoru stoupal úzký proužek dýmu.
V překvapeném pohledu vyhnanců prohlédla naděje.
Ale poušť ještě nekončila. Další den a noc, než z písečných dun vyrašily zakrslé křoviny, rozpraskaná zem se zazelenala porostem a další den, než je stepní tráva zahrnula chomáči přilnavých semen. V opuštěné zemi bez map objevili další trosky. Domy zůstaly neporušené, dokud se do nich nepokusili vstoupit, na asfaltových silnicích, rozpukaných do koberce nepravidelných vzorů, dosud ležela torza nezničitelných částí vozidel, sloupy sice postrádaly vedení, zato jich většina stála, jako kdyby v těchto končinách nepřicházely bouře, přívalové deště a eroze pozvolna nesloupávala povlak civilizace.
Nejpodivnější ovšem bylo, že ať už se přibližovali jak rychle chtěli, sloup dýmu na obzoru zůstával stejně daleko.
Velice je to táhlo tím směrem. Vždyť to jediné, co je zachovávalo v odhodlání, byla právě možnost, že je kromě Města směrem na západ jiné osídlení. Navíc jim docházely zásoby – tvorové pouště měli proti nim spoustu výhod.
Garjan pookřál, když za ruinami předešlého dne spatřil první stromy. Teď už nebylo pochyb. Za staletí jejich izolace se svět změnil. Příroda se vrátila. Jenom o tom nevěděli. A neměl jim kdo podat zprávu; téhle vzdálenosti se vyhýbaly i karavany, dokud ještě města udržovala obchodní spojení.
Ohromeni prostorem, jakého nikdy žádný park pod střechami filtrů nedosáhl, vstoupili do krajiny zalité sluncem, porostlé bujnou vegetací, květinami a lesem neskutečných rozměrů.
Pod jeho větvemi už nebudou potřebovat ochranné obleky. Najdou vodu. Potravu.
Lidi.
Za kopcem je čekalo poslední překvapení.
Zatím je krajinou provázel pozůstatek silnic, staveb a zbytky prozrazující dávné osídlení.
Dál nebylo nic.
Nečekaně. Nepochopitelně.
Garjan upřeně pozoroval, jak betonové bloky končí v polovině původních rozměrů, jak se rozpraskaný asfalt najednou ztrácí, včetně jakýchkoli náznaků, že mohl kdy někam pokračovat. Svět po kataklyzmatu náhle mizel. Okraj papírové mapy.
Pokračovala netknutá příroda.
A na obzoru, odkud jim kouřové znamení celou dobu ukazovalo směr, tyčily se kužely umělých sopek. Garjan už chápal, proč je neviděli dřív: byly to stavby vyšší než hory a nad nimi stoupala bělostná pára, nyní jako mohutný, půl horizontu zastírající mrak.

Žádné komentáře:

Okomentovat