čtvrtek 1. října 2009

Čas jsou peníze

Časovka, experimentální forma vyprávění pohledem čtyř hlavních protagonistů, oddělená jakousi osnovou, představující aktuální moment příběhu. V soutěži O stříbřitělesklý Halmochron, 20. ročník (2009) skončila na čtvrtém místě. Sborník měl náklad 35 ks.
Nápad pracuje s myšlenkou, jak přenášet svůj nezužitkovaný čas na jiného člověka, samozřejmě komerčním způsobem, jako nejluxusnější dárek na světě.








Ukázka:


W   K   W   I   VK   I   KI

„Lidský mozek je nejsložitější organizovaná struktura ve známém vesmíru. Biliony neuronů tvořících kognitivní sítě, vyvíjející se každým zlomkem vteřiny, konečný produkt evolučních procesů, které započaly Velkým třeskem a na jejichž konci stojí rozum, obdařený schopností přetvářet realitu, prostor i čas. Podobně jako vesmír, obsahuje veškerý čas od začátku po konec – jako jsou subelementární částice za speciálních podmínek schopny předcházet okamžik svého vzniku, je možné uzavřít jeho smyčky a prodloužit trvání okamžiku prakticky na věčnost. Naše produkty jsou prvním krůčkem na cestě zatím nedozírných možností. Budeme ovládat síly, které dříve vládly nám. S postupem vědomostí, dostáváme se blíže ideálu, který naše obrazotvornost vysnila v koutech jeskyní. Bůh je živý! Člověk – je nesmrtelný!“
Potlesk.
„Dosti luxusní, nemyslíš, drahý?“
„Pokud tím myslíš expenzivní, sdílím tvůj názor. Mám dojem dalšího z mnoha povedených triků, jak vyrazit z nás lépe situovaných nějaký ten kredit navíc.“
„Ty si stěžuješ, jak pořád nestiháš!“
„Nemám čas jenom poslouchat tvoje žvásty – a kupovat si ho kvůli tomu nehodlám.“
„Hajzle. Sobeckej hajzle.“
„Vždyť to povídám,“ zakroutil hlavou. Řada lidí je vytlačila z hlediště přednáškové síně. Prezentace Esilabu skončila.
Jeho zakladatel, jediný podílník a zároveň přednášející, pan Waldemar, hleděl z galerie na své potencionální klienty. Nepřepadaly ho obavy o budoucnost jeho byznysu. Věděl lépe, než kdo jiný, že konec nastat musí. Přítomnost zůstávala neměnná. Žádná časokracie, žádné Time Wars. Lidstvo nikdy nebude časem disponovat. A už vůbec ho nebude možné prodávat.
Zbývalo krátké období, kdy to zatím šlo. Spěchal posbírat mincí, kolik unesl, co když se zpátky na listy nepromění…
Sezam se zavíral.

K   W   I   VK   I   KI

Ve spánku měla palec v puse. Přišla k němu, důvěřivá, otevřená intuici, která neomylně zavede toulavou kočku do náruče jejich milovníka, fascinována přítomností člověka, jehož sny, zážitky a zájmy se tak neuvěřitelně protínaly s jejími.
Neměla potřebu zjišťovat, proč se tak stalo, nesbírala otázky. Stačila jí odpověď. Všichni ji hledáme. V každém pohledu, v každém rozhovoru, v každém zrcadle. A čas je havran, co odřezává vteřiny pokřikem Nevermore!
Kamil cítil praskající led. Současnost byla nesmírně křehkou bublinou, její tvář, úlevný tlukot pravidelného tepu v jeho upíří posteli – bohatství tak nevyčíslitelné, až mu úzkost nedovolovala zamhouřit oči. Někdo ho bude chtít zpátky. Nespi, Ivane careviči, zlatá klícka je prázdná, za hory, za doly, ale neříkej, přítelkyně liško, jsi ochočená, připoutala jsi mě k sobě, až za támhle tou hromadou písku je obzor, společně hledáme cestu, Eliško, Lízičko, Jelizavetto, pálí nás sssypké slunce do chodidel, někde je hodně světla, je ostré jako lasery, probuď se, slyším dech honicích psů, vlkodlak se mění v člověka a jednou ranou ti zlomí vaz, Budulínku…
Uprostřed jeho pokoje, v proudu měsíčního svitu, ušima ke dveřím, seděla kočka. Jaká?
Po tmě přece barvy nemají, zamumlal z polospánku.
Veliké hodiny ukazovaly čtvrt na čtyři.

1 komentář: