čtvrtek 30. prosince 2010

Dívej se!

Variace na populární téma čarodějův učeň, tentokrát v moderní, futuristické společnosti. Magie nahrazuje technologii, ale umění vládnout může mladý adept magiokracie pochopit teprve poté, co opanuje vlastní žádostivost duše i těla. V soutěži O nejlepší fantasy 2010 se do finále neprobojovala, vždycky se nepodaří zalíbit porotcům, snad se ji podaří časem udat někde jinde.


Ukázka:


„A poslední, nejdůležitější vlastností, jakou se u mne budete muset naučit, protože moc, jíž disponujeme, je příliš vážná a veliká pro slabé povahy, je sebeovládání. Magie není černá a bílá – takový může být jenom záměr, s nímž je použita. Pamatujte si, v okamžiku, kdy podlehnete pokušení, obrátí se proti vám.“
Chlapec se pátravě zahleděl do jeho neproniknutelných očí. Co mu tím chce naznačit? Jakého pokušení by se tak asi mohl dočkat v dokonale izolovaném domě stárnoucího pedanta se smyslem pro pořádek na subatomární úrovni, doufal v neprůhlednost svých myšlenek.
On si však uhladil bradku, srovnal jídelní hůlky do pouzdra, odložil lakovaný šálek doprostřed obrazce tmavě hnědé jídelní podložky jinak bílé desky stolu, podíval se do zahrady obsahující květenu všech světadílů, spojil prsty obou dlaní v krátkém zamyšlení, a pak řekl:
„Zapomněl jsem vám představit svoji ženu.“

Měla na sobě jenom tenký kousek látky, přístupný světlu, jež dychtivě prosakovalo síťovím neviditelných oček, a přece ornamenty, upomínající na kvetoucí stromy, zahuštěné jako dřívější pavučina v předivu zářících vláken, vytvářely dostatek ochrany před zrakem, zastiženým v úžasu a vzrušení.
Její silueta však nepopřela žádnou ze svých křivek, vyrýsovaných proti bělostnému obložení stěn koupelny, přecházející v blankytnou modř kdesi v nedohlednu, zahaleném růžovými mraky. Na kobercích s orientálním vzorem zůstaly pohozeny její sandály, hřeben ze slonoviny, stříbrné zrcátko slepě zamlžené houstnoucí parou; náhrdelník, ve tvaru perlové kapky vsazené do onyxově černého pouzdra, postrádal teplo drobné prohlubně jejích ňader.
Okrouhlý bazének ve stylu tureckých lázní obsahoval tekutý azur, hladina v něm se leskla jako zrcadlo, nerušena žádným vířením, protože ta nadpozemsky půvabná bytost teprve zamýšlela svěřit své tělo jeho teplé náruči a rozevřít mu paže, aby ji lákavá tekutina osvěžila, neboť i zde panovalo věčné léto.
Lampička vrhala oranžové světlo; uvnitř místnosti za čirým sklem se zdálo zapadat slunce.
Když mne spatřila, jak na druhé straně dýchám netrpělivostí nad příštím okamžikem, zamrkala v úsměvu zářivém jako jitřní píseň a ladným gestem nechala sklouznout závoj z ramenou.
„Dívej se!“ přikázaly mi její rty.

Žádné komentáře:

Okomentovat