středa 1. září 2010

Homo singularis

Cena Karla Čapka potřetí a opět druhé místo. V kategorii dlouhá povídka se umístil Homo singularis, zatímco sociální mikrodrama Plamínek, které autor na rozdíl od porotců považuje za daleko zdařilejší než své lépe hodnocené práce, zůstalo kdesi v polovině, nezafungoval ani kyberpunkový vtípek Stará škola. Spojení velmi blízké budoucnosti, zvláštních halucinogenů a detektivního příběhu o zdánlivě náhodném setkání dvou starých kolegů na půdě české univerzity odkazuje v prvé řadě na zlatou éru sci-fi, protože klade otázky, které se pod záplavou kosmických stříleček postupně stávají intelektuálním přívažkem.


Další informace: LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi


Ukázka:

Přimhouřila oči. Pak sáhla do tašky; vytáhla ocelovou krabičku. Na mikrovláknu se zatřpytila dvojice in-earových sluchátek, zlatem potažená luxusní edice firmy NON. Od obyčejných pecek se kromě ixnásobné ceny odlišovala především frekvenčním rozsahem a výkonem.
Vedle nich ležela plochá ampulka s barevně odlišenými tabletkami.
„Mám tadyk různý Duhovky, pak Trens, Elix. Jinak samý Barvičky.“
„Psychosynestetika docela znám. Jaká je verze péestéček?“
Naklonila se nad terminál. „Našla sem tři dvojku odněkad z Číny a tři šestku nelegovanou mám z domácého sklépka.“
Vrazil jsem sluchátka někam doprostřed sluchovodu. Podala mi pecičku sotva větší než antikoncepce. „Tak na hezčí životy,“ popřála mi, než přehrávač transformoval první bajty souboru do vysokofrekvenčních vln, které zaútočily rovnou na mozková centra, excitovaná příslušnou chemií.
Ještě chvíli jsem docucával plechovku balené vody, než ji vzorek slin naplnil v dostatečném množství.
Pak už mě pohltilo vlastní podvědomí v intenzitě, o níž si Timothy Leary mohl nechat leda zdát. Svět nabyl netušených rozměrů, jako když uživatel domácího pécéčka prvně okusí slasti internetového připojení a ještě netuší, že se mu nový koníček stane takřka závislostí, bez níž si nedovede představit každodenní večery, která ho bude stát hromadu peněz, omezí jeho fyzickou aktivitu, oslabí imunitní systém a nakonec ho dokonale izoluje od reálného světa, výměnou za nekonečný přísun nových podnětů, informací a existencí, které jsou na tom podobně jako on.

...

„Takže vám to řekl,“ pomalu kývla, dlouhé vlasy vracely odlesk předzimní oblohy, kávu bez levandule, prosím, jen lžičku jasmínu do mořské pěny.

„Nechtěla jsem o tom mluvit. Víte, taková věc vám změní život… pořád jen čekáte, až něco přijde, pak si zvyknete a ono se to zhorší… a nakonec si možná nebudu uvědomovat… nic,“ dořekla, s očima plnýma strachu.

Nezbylo mi, než utěšovat. „To nakonec může trvat hodně dlouho. Současná medicína…“

„Nedokáže pomoct, Richarde, nedělejte ze mě dementa už teď, ještě mám platný diplom! Stimulace mozkových center možná zlepší motorické funkce, nic víc. A Jiří se jednou zhroutí, když bude bez přestávky hledat nemožný lék, místo aby se mi býval věnoval, dokud jsem ho schopná poznat, dokud jsem mu to schopná oplácet. Je mi třiatřicet, chtěla jsem mít vlastní děti, kruci, to si je mám pořídit s Hamáčkem, a chci mít vlastní život, a když mi ho něco začíná ujídat, tak co mám dělat?“

Její náhlý příval emocí mě zaskočil, ještě víc ale: „Docent Hamáček?“

Mávla rukou, to jsem říkat nechtěla. „Pořád mi píše, od té doby, co s Jiřím nežijem… Na katedře mi, jak to říct, nadbíhal.“

„To nebyl sám.“

Opřela si čelo o pěst a koukla na mě, že jsem se nejspíš úplně zbláznil.

„Teď není vhodná chvíle na řešení starých vztahů,“ podotkla.

„Promiňte,“ vyčítal jsem si v duchu ten ekvilibristický přehmat.

S'il vous plaît,“ usmála se narychlo pohybem rtů. „Nechápejte mě špatně, Richarde. Jsem vděčná za vaši společnost, moc často nevycházím, začínají se projevovat určitá symptomatika… a neposíláte mi obden uslintané zprávy,“ dodala skoro vesele.

„Mám začít?“

„To se opovažte! Jinak už vás nikdy na kávu nepozvu.“

A to by byla možná škoda, dořekly za ni kávově hnědé oči, než se mi opět ztratila za francouzskou mříží.


Žádné komentáře:

Okomentovat