úterý 1. prosince 2009

Mezi psem a vlkem

Příběh o vlkodlacích, psech a lidech, o tom, že v každém psovi je kus vlka a v každém člověku kus obojího, se probojoval do finále soutěže, která mezitím stačila změnit jméno z nezapamatovatelného O železnou rukavici lorda Trollslayera na komerčně úspěšnější Žoldnéře fantazie
Povídka je v souladu s pravidly drsné školy, stříká v ní krev, cvakají tesáky, práskají zbraně, o akci není nouze. Čtenáři to mají rádi. Pro literární fajnšmekry je ale samozřejmě důležitější, jak se v ní střídají čas i úhel pohledu osob, přičemž samotný název spoluvytváří její formu.

Další informace: LEGIE - databáze knih Fantasy a Sci-Fi


Ukázka:

Třetí den ke mně přišel Kyklop, držel tu svoji bambitku a vyměnil mi obvazy. Ruka se docela hojí, ale i kdybych mu v nestřežený chvíli ukopl hlavu, dokulhám se tak maximálně deset metrů, než mě přiběhnou sežrat chlupatý bestie. Škvírou ve dveřích vidím, jak obcházejí betonovej dvorek. Mají přes metr v kohoutku, žlutý oči a kolem tlamy podobnou kresbu, jako měla moje Silvie. Kdykoli si na ni vzpomenu, je mi ještě hůř, protože pak se mi vybaví Karin, která už nebude posílat sáhodlouhý esemesky a mlčet do telefonu, bráškové Udo s Hansem, co už je nevytáhnu z žádnýho průseru a samozřejmě chudák Erika.
Je mi jasný, že mě čeká ještě něco horšího. Jinak by se Kyklop se mnou nepáral a rovnou mě nasekal do žrádla, jak to nejspíš udělal s nima. Nemůžu říct, že mě to nechává klidným – čekám na porážku v cihlovým chlívku tři na tři metry. Za tmy se bráním myšlenkám na smrt a div nezvracím strachy, ve dne spřádám plány na útěk a pomstu.
...
Celej život mi to leží v hlavě. Bojíš se tomu uvěřit, pustit myšlenku na světlo, protože pak se ti pevný bod, jakým okolní svět pro tebe byl, roztříští na neuchopitelný nepopsatelno, který ti rozšejkruje mozek jako mixer rybičku z akvária, fuj, Hansi, za to už jsi zaplatil víc než dost, z hlubin nevědomí vylézají slizký stvůry, když je spatříš jednou, už nikdy nezmizí a tobě nezbyde, než si konečně přiznat, že ten nehlučnej stín v nočním lese, co jsi od malička považoval za toulavý psisko, je ve skutečnosti mluvící vlk z Červený karkulky: jazykem současnosti – vlkodlak.
Nejspíš si myslíte, že mi definitivně hráblo.
Jenomže pak se začaly dít věci.
Bestie na řetězu, co obsáhl téměř celej dvůr, se zuřivě rozvrčely. Co říkám, rozvrčely – div jim sliny nestříkaly přes zeď!
Nejdřív mi blesklo hlavou, že nás konečně začala hledat policie. Dospělý chlápky, co jezdí do ciziny vlastním vozem, ovšem zase tak rychle nikdo nepostrádá, pokud je rodině jasný, že je může cestou napadnout prakticky cokoli. Kromě vlků, řek jsem si nevesele.
Cosi těžkýho dopadlo na plochou střechu mýho vězení.
Řev připoutaných šelem dosáhl limitního maxima.
Seskočilo to na zem. Zaútočilo na bližší z bestií.
Najednou tam byly tři. V jednom chumlu, tříhlavej Kerberos, akorát že si jedna schizofrenní hlava vzala do lebky, že těm dvěma ukáže, zač je toho Hádes.
Praskaly kosti. Ohnivě žlutý zorničky, co jsou v noci do zelena, odrážely bledej měsíc. Nejspíš tekla krev.
V mejch žilách by se jí nedořezal.
Pak to vstalo. Lehkým krokem se přiblížilo k mým dvířkám. Dva zplihlý chomáče zůstaly téměř bez hnutí ležet.
Pod prvním úderem zapraštělo dřevo.
Druhým dovnitř pronikla dlouhá paže.
Trvalo to krátce.
V rámu se objevila nahá postava.
Oči jí zářily bledým ohněm, dlouhé vlasy spadaly na ramena. Dýchala s otevřenou pusou, vrchní rty odhalovaly řádku bělostných zubů.
„Tak jsem tady, Rolfe,“ řekla drsným altem. „Musíme vocaď vystřelit.“
„Kam?“ ujelo mi, přestože v pořadí bylo stokrát víc otázek.
„Maj Eriku.“
„Eriku?!“
„Poď! Honem!“
„Kdo jsi?“
Podívala se na mě s výčitkou.
„Říkal jsi mi Silvie.“

Žádné komentáře:

Okomentovat